Bitva u Moháče
Od listopadu 1525 pronikaly k budínskému dvoru krále Ludvíka Jagellonského
zprávy o tom, že Turci připravují velký vpád na uherské území. Zoufalá ekonomická situace mladého panovníka se projevila v tom, že ofenziva, již Turci zahájili na jaře roku 1526 zprvu nenarážela na žádný organizovaný odpor. Teprve když Sulejmanova armáda obsadila 28. Července pevnost Petrovaradín/na severu dnešního Srbska/, začalo se za osobní účasti Ludvíka Jagellonského formovat křesťanské vojsko. V půlce srpna se protiturecké oddíly přesunuli do blízkosti městečka Mohácz na pravém břehu Dunaje při jižní hranici dnešního Maďarska. Mezitím se tam však stahovali také osmanští bojovníci, kteří při svém postupu na severozápad překročili 19. Srpna řeku Drávu.
Jak se zkracovala vzdálenost mezi oběma vojsky, ukazovalo se, že přesila Turků bude podstatně větší, než očekával křesťanská vojska. Nepřicházely totiž posily, s nimiž uherské velení kalkulovalo. Především šlo o zhruba 15 tisíc mužů sedmihradského vévody Jana Zápolského. Říšské stavy schválily ve Špýru vypravení desetitisícového žoldnéřského vojska na pomoc Ludvíkovi příliš pozdě. A na bojiště nedorazily ani oddíly vyslané z Čech a Moravy, zejména ozbrojenci vypraveni Vítkovci.
Za těchto podmínek se část velitelů klonila k názoru, že by se křesťanská armáda měla stáhnout. Dvacetiletý král se přesto rozhodl podstoupit boj. Prostor,kde se bitva v odpoledních hodinách 29. srpna 1526 odehrála, se bojištěm nestal náhodně. Křesťané zaujali místo na okraji močálovité plošiny při dunajském břehu a vyčkávali příchodu Turků blížících se z opačné strany. Byla to součást taktiky uherských velitelů v čele s arcibiskupem Pálem Tomorim, který ačkoliv byl duchovní, byl také vynikajícím válečníkem. Podle jejich plánu měli Uhři se svými spojenci nechat Turky zaútočit jako první. Ludvíkovi stratégové spoléhali na to, že rozmoklá bahnitá půda přibrzdí nápor osmanských šiků a naruší jejich celistvost. Křesťané pak měli zahájit protiútok právě v okamžiku, kdy po náročném přechodu mokřadel rozrušené útvary nepřátelského vojska nebudou moci naplno rozvinout svou mohutnou údernou sílu. Slabina plánu spočíval v tom, že z druhé strany lemovala planinu terénní vyvýšenina, poskytující Turkům lepší přehled po bojišti než křesťanům.
V osudný den se armáda Ludvíka Jagellonského už od brzkých ranních hodin řadila do bojové formace. Čelní linii tvořila pěchota, zprava i zleva obklopená lehkou jízdou. Šířka celé sestavy, před níž byla rozmístěna děla, činila téměř čtyři kilometry. Ve druhém sledu čekali na svou příležitost jízdní těžkooděnci obklopující krále. Ve srovnání s křesťanskými sbory se turecké oddíly na bojišti shromažďovaly pomaleji. Ti pravděpodobně zamýšleli svést bitvu až další den. Za daných okolností se arcibiskupovi jevilo výhodnější nečekat na iniciativu Osmanů, ale překvapit nepřipraveného protivníka náhlým úderem. Někdy mezi druhou a čtvrtou hodinou odpoledne spustilo uherské dělostřelectvo palbu a křesťanské vojsko se dalo do pohybu. Jako první se střetla uherská jízda z pravého křídla, v jejímž čele stál chorvatský bán Ferenc Batthyány, s rumunskými sbory. Zaskočené Turky se podařilo rozrazit a zčásti obrátit na útěk. Batthyányho jezdci rychle postupovali dál a někteří z nich se dokonce probili až do blízkosti sultána. Mohlo se zdát, že dějiny budou bohatší o jedno velkolepé vítězství křesťanů nad tureckou přesilou.
Úspěšný postup první linie vojska Ludvíka Jagellonského však netrval dlouho. Křesťanští vojáci se dopustili fatální chyby spočívající v tom, že se nechali unést euforií a neprozřetelně postoupili až na dostřel tureckých děl a janičárských pušek . Zatímco se Batthányho jízda začala hroutit pod soustředěnou palbou janičárů, zbytek prvního sledu armády českého a uherského krále decimovala mohutná kanonáda. Skupině osmanských jezdců se navíc podařilo obejít širokým obloukem planinu a zaútočit na Ludvíkovy muže z boku a týlu. A tak nyní z bojiště pro změnu houfně prchali křesťanští ozbrojenci. Do boje se sice konečně zapojilo jádro uherské těžké jízdy se samotným králem ve svém středu, bylo však už příliš pozdě na to, situaci zvrátit.
Několik hodin po začátku bitvy leželo na bojišti na 15 tisíc padlých křesťanů. Rovněž ztráty Turků byly značné, snad podobné jako u poraženého vojska, nic to však neměnilo na jednoznačném vítězství Sulejmana I. Ještě než definitivně dozněla válečná vřava, opustil ztracené bojiště Ludvík Jagellonský. Stalo se tak po bleskové poradě s arcibiskupem Tomorim, jenž krátce na to zahynul. Ludvíkovi a skupince jeho průvodců se podařilo zmizet z bezprostředního dosahu nepřítele. Když na večer dorazili k rozvodněnému potoku Csele. Mohlo se jeho překonání jevit jako drobná komplikace. Při přechodu potoka však králův kůň ztratil rovnováhu a padli. Bahnité dno během chvilky pohltilo spolu se zvířetem i urozeného jezdce obtíženého rytířskou zbrojí. Panovníkova smrt byla spíše dílem tragické náhody než nevyhnutelným důsledkem porážky. A tak ještě řadu týdnů po bitvě kolovaly „zaručené“zprávy, že Ludvík moháčskou katastrofu přežil.
Debakl křesťanského vojska ochromil obranu Uher před osmanskou expanzí. Turci ovládli jihovýchod země, odkud se v následujícím období pokoušeli pronikat dále na severozápad. Smrtí Ludvíka Jagellonského se rozpadla česko-uherská unie a uvolnil se prostor k velkému mocenskému nástupu Habsburků ve střední Evropě.
české země před nástupem Habsburků
